15. let partnerství Malá Morávka - Walce (Pol)

V letošním roce 2017 si připomínáme 15. výročí zahájení partnerské spolupráce mezi Malou Morávkou a polskou obcí Walce. U této příležitosti byla vydána publikace o naší spolupráci zde ke stažení a také publikace o každé z obcí, které jsou k nahlédnutí zde:

Malá Morávka, Walce

Publikace o Malé Morávce zde ke stažení

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Plánuj výlety

planujvylety.cz

Návštěvnost

Návštěvnost:

Počítadlo přístupů

Rodinné Jeseníky

Rodinné Jeseníky

STA Bruntálsko

STA Bruntálsko

Vyhledávač zaměstnání

neuvoo

Evropská databanka

logo

Ekomapa Bruntálska

logo

Obsah

Karlov

zpět na Historie

Rozhraní mezi Karlovem a Malou Morávkou je téměř nepostřehnutelné. Podobně jako jinde v Jeseníkách navazují i tady obě vesnice bezprostředně na sebe. A to i přes to, že kdysi jedna náležela Řádu německých rytířů a územně náležela do Slezska, kdežto druhou založili v zemi moravské majitelé sousedního janovického panství, Ditrichštejnové.

Karlov je o celé století mladší než sesterská Malá Morávka, jejíž rozvinuté železářství podmínilo vlastně i jeho vznik. Obrovská potřeba dřeva, nezbytná při výrobě železa, přivedla janovickou vrchnost k rozhodnutí zužitkovat dřevo z vlastních lesů rozkládajících se při hraniční říčce Moravici a jejích přítocích. K roku 1680 byl učiněn o tom záznam, který o devět let později písař přepsal do urbáře panství:

“…. Na zdejším panství a půdě, za Novým Hofmannsdorfem, nad bruntálskými a malomoráveckými železnými hutěmi, při bruntálské i slezské hraniční vodě, v údolí pod Maybergem je zaručené množství uhlířského dřeva. Aby mohlo být prodáváno důležitým malomoráveckým železárnám a zároveň se tím získala nějaká úrodná půda…. a toto panství by se mohlo lépe zalidnit, je třeba zřídit zde pilu, soustředit více pracovitých lidí a dát podtavit ze dřeva nebo cihel nový dům pro rychtu, a to z vrchnostenských peněz …. Toto místo na počest prvorozeného syna Karla nazvat Karsdorf.”

Za čas založení Karlova je proto považován rok 1680, kdy tu byly kromě pily postaveny i první obytné domy. Ještě v tom roce byla uzavřena smlouva mezi vrchnostenským úřadem a tesařem Bedřichem Schmidtem na postavení rychty a šenku. Přízemní budovu měl roubit z tesaného dřeva, dlouhou dvanáct sáhů, širokou čtyři sáhy a vysokou jedenáct stop. K obytné části, kterou tvořila světnice, kuchyně a dvě komory, přiléhala i stáj.

Stěny v jizbách měly být obložené ohoblovanými deskami, na rozdíl od vnějších stěn a střechy, kde měly být použity šindele.

Ve stejném roce byly v Karlově postaveny ještě další dva domy, v následujícím šest. Výstavbou rodící se osady pověřil Ditrichštejn vrchního hejtmana panství Jiřího Hasníka z Weissenfeldu, který osobně řídil její rozběh. Se jménem tohoto hejtmana je spojeno i první zdejší posvícení, které se konalo už 31. srpna 1682.

Po pěti letech své existence měl Karlov patnáct obytných domů, všechny postavené ze dřeva darovaného vrchností. V dubnu 1685 si zakoupil dědičný rychtář Tobiáš Zimmer rychtu se šenkem za 250 zlatách. Dirichštejnský úřad počal ve stejnou dobu prodávat i parcely majitelům domů na nich postavených. V zápisech z té doby jsou uváděna jména prvních osadníků: Lorentz Niessner, Martin a Jan Kleinovi, Hans Zillich a další.

Cesta mezi domy nebyla zprvu přesně vytyčena, poněvadž příkaz k jejímu zřízení a zároveň k založení vrchnostenských pastvin byl vydán až v roce 1692. Jelikož ke každému domu náležel i kousek pole a louka, živili se obyvatelé nejenom výrobou dřevěného uhlí, ale také drobným zemědělstvím. Obilí se tu však sklízelo vždy velmi pozdě.

Ke zdejším pilám přibyly časem také štoly a první železářská huť, zřejmě slévárna. Není sice přesně známo, kdy se tak stalo, ale už v roce 1708 radil hrabě Filip Zikmund z Dirichštejna poddaným, aby si přividělávali v dolech a hamrech v okolí. Připomínán je také tenkrát zdejší hamr na měď. V roce 1726 je navíc doložen vznik nového hamru, a sice “pod karlovskou hutí.”

Celé panství přešlo roku 1721 sňatkem Marie Arnoštky z Ditrichštejna do majetku rodu Harrachů. S ním i Karlov. Tenkrát tu už nebydleli pouze dřevaři, ale i hamerníci a havíři. S podporou janovického vrchnostenského úřadu si v letech 1752-3 vybudoval Antonín Schilder, drátař z Malé Morávky, novou drátovnu. K ní byl zřízen také nezbytný náhon s jezerem. V roce 1805 však tato huť vyhořela a bylo ji nutno znovu postavit. Jejího tehdejšího majitele a zakladatelova syna Ferdinanda však stavba natolik zadlužila, že všem musel roku 1818 prodat Antonínu Krischovi. Jedná se o č. p. 34, k němuž příslušel i výměnkářský domeček.

V historii Karlova Má své místo také dolování stříbra a olova, nebylo však zřejmě příliš úspěšné. Těžařství, které získalo na základě smlouvy s vrchnostenským úřadem v Janovicích dva staré a v 2. polovině 18. století už opuštěné doly – Panny Marie Pomocné a Antonína Paduánského – ukončilo tady svoji činnost poměrně brzy. Nejenom štoly, ale také budovy a slévárny k nim příslušné, byly vydraženy. Získal je myslivec Antonín Fruhwirt. 13. ledna 1789 od něj odkoupil slévárnu včetně pozemku Jan Olbrich.

Nový majitel tenkrát dostal od vrchnosti svolení k hamernické činnosti, navíc mu však bylo povoleno lisovat lněný olej pro sebe i k odprodeji. Poněvadž zamýšlel zřídit tady také koželužnu, získal příslib, že mu budou dodávány hovězí kůže od vrchnosti i od poddaných. Vodní náhon měl používat tentýž, který náležel předchozím držitelům. Po pěti letech se však Olbrich rozhodl změnit výrobní program. Sám původně drátař, přestavěl objekt na tažírnu drátů. Při ní zbudoval patrový zděný dům. V roce 1808 předal majetek synům, kteří se po čtyřech letech navzájem finančně vyrovnali. Otcem vybudovaný podnik držel nadále František Olbrich, zatímco Jan se stal po sňatku s rychtářovou dcerou sám zdejším rychtářem a založil vlastní podnik. Tyto události se týkají dnešního č. p. 35.

Na místě domu č. p. 36 stál původně panský Josefinin hamr na železo, později slévárna, pak drátovna i hřebíkárna. Jak patrno, výrobní program se i tady několikrát změnil, právě tak, jako jeho majitelé.

V závěru 18. století stálo v Karlově 56 domů, z toho několik zcela nových. Podle gruntovních knih postavil v r. 1780 č. p. 40 jistý pilař Zallner. O deset let později byly postaveny domy č. p. 46-50, a to na staré vrchnostenské pasece. V další novostabě, č. p. 53, zřídil si Josef Geissler podkovářství. Už dříve si přestavěl panský hamr na vodní mlýn; dnes je tu č. p. 14. Panská pila stála na č. p. 19, dům panského šafáře na č. p. 27. V jeho sousedství, v č. p. 28, byla slévárna. Stará škola byla umístěna v č. p. 44.

Jiný hamr, nazývaný “přední železný”, později vrchnostenská drátovna, se nacházel tam, kde je dnes č. p. 38. K rychtě příslušelo také bělidlo, a to při výměnku u č. p. 9, kde měla být r. 1768 krátce v provozu olověná slévárna. Rychtáři patřila i pazderna, která měla č. p. 16.

Rychta s č. p. 8 byla dědičná, rychtáři, kteří tu působili až do roku 1848, se však poměrně často střídali. Tobiáše Zimmera vystřídal už v roce 1689 Jan Preis, v řadě pokračovali Vavřinec Mathera a Bernard Riedl. Teprve rychtáři z rodu Schneiderů zřídili obec v několika generacích. Jako první je uveden Melchior, a to od roku 1724. Po jeho smrti se vdova provdala a tenkrát řešil obecní problémy její druhý manžel Augustin Hartwigwr. V letech 1739 – 1745 je znám Ondřej Hofmann, od r. 1754 Antonín Schneider. Ten však zemřel poměrně mlád. Vnuk Jan Schneider tuto funkci převzal teprve po dosažení plnoletosti. A právě jeho dcera si vybrala za manžela drátaře Jana Olbricha, čímž přešlo rychtářské právo na tuto rodinu, která je držela až do zániku instituce dědičného rychtářství.

Výčet majetku, zapsaného v pozůstalostním řízení po smrti rychtáře Antonína Schneidera, vypovídá o vybavení domácnosti poměrně dobře situované karlovské rodiny v 2. polovině 18. století. Nábytku nebylo mnoho, zmíněn je pouze červený stůl z měkkého dřeva. Dále tu byla jedna španělská stěna, truhla-moučnice, spižní almárka, staré nástěnné hodiny a další dřevěné hodiny. Na stěnách viselo devět obrázků malovaných na skle. Z kuchyňského nádobí, které rychtářova rodina používala, jsou vyjmenovány pánve, deset talířků a dvacet lžic, různé láhve atd. Ve chlévě stálo pět krav, kůň, tažný vůl, jalovice a kozy.

Do dnešní doby se uchovalo v Karlově mnohem méně domů roubených ze dřeva než v Malé Morávce. Nejstarší obydlí zanikla, ačkoliv ve třicátých letech minulého století tu ještě stály domky většinou jenom dřevěné. Ty měly zpravidla obytnou světnici, síň a chlév. Vedlejší světničky byly zpočátku přistavovány až dodatečně, často pro výměnkáře, které si jejich zřízení vymiňovali v kupních smlouvách. Samostatné výměnkářské domečky, časté v sousední Malé Morávce, ale i jinde v okolí, existovaly i v Karlově, Např. u č. p. 5, nebo 20 i 21. Běžné byly přirozeně u větších stavení, k nimž patřila později už i rychta a obytné domy majitelů drátoven.

Domy, které se v Karlově stavěly v pokročilém 19. století, byly zpravidla zděné, dispoziční řešení se příliš neměnilo. Stále byl dodržován sudetoněmecký chlévový typ, příp. chlévokomorový, často i vícedílný. Vnitřní vybavení bylo obdobné jako v Malé Morávce. V každé domácnosti bylo zmiňováno několik obrázků malovaných na skle.

Úpadek průmyslu v Karlově a jeho postupný zánik nastal už v 19. století a pokračoval na začátku 20. století. Nezaznamenal však zánik obce, která se postupně stala turistickým a rekreačním místem, malebně situovaným uprostřed lesů. Nejstarší lidové chalupy pocházejí z konce 18. století a jsou nejenom ozdobou Karlova, ale i cenným dokumentem jeho vývoje.